Projekt Využití mediace jako nástroje sociální integrace

Umění najít dohodu

1/2007, Měsíčník Městské části Praha 5 - Pražská pětka

Cedulka u vchodu do jednoho z řadových domů tvořících ulici K vodojemu v Radlicích, která prozrazuje, že tu kromě různých jiných organizací má své sídlo i Asociace mediátorů České republiky. Pro ty, kdo nejsou honění v jemných nuancích cizích slov – nečekejte reportáž o lidech, kteří pozvedávají duši k duchovním výšinám při meditačních sezeních ani o spiritistech, kteří prostřednictvím média hovoří s duchy zemřelých.

Mediace, jak zní název činnosti, které se mediátoři věnují, nemá nic společného ani s meditací ani se spiritismem či jiným pokusem o únik z reality všedních dní. Je to naopak obor značně praktický, který se věnuje té nejvšednější, každodenní součásti lidského života – konfliktům. Ty jsou podle Heleny Stöhrové, mediátorky a členky rady Asociace mediátorů České republiky nezbytnou součástí života. „Konflikty k životu patří, protože každý máme jiná očekávání, jiné zkušenosti a představy,“ tvrdí. Mediace ale nemá nic společného ani s pomocí psychologa, který radí svým klientům, jak se vyrovnat s konfliktními situacemi ve svém životě. Nemá ani nic společného s prací advokáta, který se snaží vydobýt nejvýhodnější řešení pro stranu, kterou zastupuje, ani s prací arbitra, jehož rozhodnutí je alternativou k rozhodnutí soudu. Podstatou mediace je pomoct znesvářeným stranám najít oboustranně přijatelné řešení dřív, než začnou padat facky nebo soudní rozsudky či arbitrážní rozhodnutí.

Češi se raději soudí
Podle Heleny Stöhrové ale Češi zatím dávají přednost soudním sporům. Nebo ani ne tak dávají přednost – lidé tu stále moc netuší, že jsou i jiné cesty. „Jsme sudičskou zemí,“ říká. Myslí tím, že lidé se tu nejdřív soudí a až pak hledají možné alternativy. Možná o nich ani nevědí a když už vědí, moc důvěry v ně nemají. „Jedna naše kolegyně právnička zpracovala náhled na to, jak je mediace jako alternativa vnímána jinde. A je zajímavé, že i v zemích bývalého východního bloku, kam přišla mediace až s počátkem transformace na začátku 90. let lze pozorovat velké rozdíly. Například v Polsku se tato metoda řešení konfliktů šíří mnohem rychleji, než tady v Česku,“ dodává její kolegyně Tatjana Šišková, předsedkyně Asociace mediátorů České republiky. Kořeny této tradice je podle ní třeba hledat už někde ve starém „dobrém“ Rakousku-Uhersku. „Lidé si v té době zvykli na to, že je tu nějaká autorita, které se podlézá a která rozhoduje. Takže jdou se svým problémem před autoritu ztělesněnou soudem, protože je to tak normální, ale pak její rozhodnutí nedodržím, protože to je normální také,“ doplňuje. „Kromě téhle genetické paměti, která je pořád silná, tu hraje roli i další faktor – naše furiantství, které se táhne celou naší historií a které naše kultura zpracovala natolik, že z něj utvořila jakýsi svébytný fenomén. Proč bychom se zabývali něčím, co přichází odjinud,“ dodává.
Naopak na západ od našich hranic si mediace coby technika řešení sporů ještě před tím, než se do věci vloží právníci a soudní mašinérie, vydobyla pevné postavení. „Mimosoudní cestou, prostřednictvím mediace, se tu řeší až devadesát procent všech sporů,“ potvrzuje Tatjana Šišková. A výsledky jsou více než dobré – až u sedmdesáti procent takto řešených sporů se podaří dojít k oboustranně přijatelnému řešení. „Velký úspěch má mediace zejména proto, že je celá založená na dobrovolnosti, lidé tam nejsou k ničemu nuceni, tato metoda je jim nabízena jako alternativa,“ vysvětluje Helena Stöhrová. Dobrovolná účast obou stran celého mediačního procesu je jedním ze základních principů mediace. „V mediaci nelze ani jednu ze stran k ničemu nutit. K mediaci musí přistoupit obě strany zcela dobrovolně, nesmí to být tak, že jedna strana přivede pod nátlakem tu druhou k jednacímu stolu, jak to lidé občas mají tendenci chápat. A tento princip dobrovolnosti účasti stran platí i dál během celého mediačního procesu – to znamená, že kdykoli během mediace může kterákoli ze stran vše ukončit, pokud se jí nezdá být tato snaha o nalezení řešení užitečná,“ vysvětluje Helena Stöhrová. „K dalším důležitým principům patří nestrannost mediátora a jeho absolutní diskrétnost – v žádném případě nejsou zveřejňovány žádné informace o průběhu mediačního procesu, jediným výsledkem mediace je dohoda, která je vyvážená, realistická, měřitelná a v praxi uskutečnitelná, protože jsou v ní obsaženy postupy a kroky, na kterých se obě strany dokázaly shodnout,“ říká Helena Stöhrová. „Tato dohoda je písemná, obě strany ji podepisují a její ustanovení se týkají budoucnosti, nikoli minulosti, protože co se stalo, s tím už se dá těžko něco dělat, důležité je najít východisko pro budoucnost,“ dodává.

Mediátor není rozhodčí
Jak vlastně tahle občas až zázračná technika funguje? Zdánlivě jednoduše – podstatou je, že si obě znesvářené strany sporu ujasní své požadavky, vyříkají si, co proti sobě mají a dohodnou se na nějakém oboustranně přijatelném řešení. A protože často kvůli tomu, jak hluboko obě strany do konfliktu zabředly, si nejsou schopny vyříkat věci nějak konstruktivně a racionálně, vstupuje do sporu prostředník v podobě mediátora, jehož úkolem je celý proces komunikace usnadnit. Roli mediátora je však třeba správně chápat. Jinak může následovat zklamání. Role mediátora je značně specifická a v mnoha ohledech se liší od jiných možných prostředníků při sporech dvou stran. „Většinou, když jdete se svým sporem za nějakým prostředníkem, dostanete cosi jako rozhřešení podle určité normy či obvykle podle toho, co si onen prostředník myslí, že je v dané situaci nejlepší. To mediátor nedělá,“ vysvětluje Tatjana Šišková. Mediátor není žádný rozhodčí, jeho úkolem není spor „rozsoudit“. „Mediátor je neutrální prostředník, jeho úkolem není spor z pozice své autority rozsoudit, on je zodpovědný za to, aby si obě strany sporu porozuměly, aby rozkódovaly svá sdělení a aby se utlumily emoce, které jsou s každým konfliktem spojeny. Mediátor nehodnotí, nekontroluje, nekritizuje ani nevznáší žádné návrhy řešení,“ vysvětluje Helena Stöhrová. Ještě před tím, než dojde na samotnou mediaci, proto proběhne první kontakt, kde mediátor vysvětlí, jaké jsou jeho možnosti a co mohou zúčastnění od mediace vlastně čekat – aby se předešlo případným chybným očekáváním a z nich plynoucím zklamáním – třeba takovým, že mediátor bude fungovat jako jakýsi rozhodčí, který určí, kdo má a kdo nemá pravdu a vydá nějaké závazné rozhodnutí.
Cílem mediace je dohoda obou původně znesvářených stran, jejichž vztahy bývají na počátku mediačního procesu natolik napjaté, že se zdá, že jakákoli snaha o hledání dohody je předem odsouzena k nezdaru. „Dohoda je ideálním výsledkem mediačního sezení a mediátor má nástroje, jak lidi k dohodě dovést,“ říká Tatjana Šišková. Podstatou jeho práce v průběhu jednání je vytáhnout ze znesvářených jednajících jejich náhledy na daný problém, vede je k tomu, aby se snažili posoudit různé náhledy a řešení a vybrali si z toho jen to, čemu skutečně rozumí a co považují za reálně uskutečnitelné. Zejména zpočátku funguje hodně silně jako zprostředkující mezičlánek pro komunikaci mezi znesvářenými stranami sporu, jako jakýsi filtr, který brání, aby se jednání zvrhlo v kolotoč invektiv a vzájemných výpadů či v představení na téma kdo koho utluče silnějšími argumenty. „Mediátor hodně pracuje s jednotlivým pojetím stran a dost dlouho trvá, než dovolí, aby si obě strany vyříkaly své pohledy na věc navzájem přímo,“ potvrzuje Tatjana Šišková. Mediace je tak proces poměrně náročný na čas – mediační sezení bývá zhruba tříhodinové, protože poměrně dlouho trvá, než každá ze stran vysvětlí svůj pohled na věc, minimálně hodinu či hodinu a půl. Teprve potom přichází na přetřes jednotlivá témata konfliktu. „Mediátor umí daný problém rozkouskovat na konkrétní podbody, protože když řešíte dílčí téma, je to mnohem lépe uchopitelné, lze to mnohem lépe probrat z různých úhlů. Lidé tomu rozumí a někdy si i toto dílčí téma nově naformulují, začnou se na něj najednou dívat jinak,“ vysvětluje Tatjana Šišková. Tato fáze, která předchází přímé komunikaci obou stran sporu, určité získávání nového náhledu na celou jeho podstatu, může trvat různě dlouhou dobu. „Než mediátor ukončí toto rozebírání jednotlivých témat a začne s oběma stranami hledat řešení sporu, může to trvat dvě hodiny, ale také třeba dvě mediační sezení,“ říká Tatjana Šišková. „Bylo by hodně velkým omylem myslet si, že můžete spor vyřešit za dvacet minut, bývá to celá řada sezení, která může trvat i rok nebo dva. Sednout si ke stolu, je velká práce, naslouchat ještě větší – ale přináší to své ovoce,“ dodává. 
Je jasné, že mediátora nemůže dělat tak docela každý. Jedním z hlavních požadavků, který vyplývá z povahy jeho práce, je nestrannost, neutrálnost. To se netýká jen toho, že sociální pracovník nesmí –nebo by alespoň podle profesních standardů neměl – poskytovat mediaci svému klientovi, se kterým je v častém kontaktu nebo advokát nemůže poskytovat mediaci v konfliktu, kde je zároveň zástupcem jedné ze stran. Nejde tu ale jen o nestrannost ve smyslu nepřítomnosti „střetu zájmů“. Jde i o určité osobnostní nastavení. „Musí to být člověk, který ví, že existuje celá řada náhledů a celá řada možností, jak daný problém řešit a který se umí oprostit od svých osobních preferencí,“ vysvětluje Šišková.

Mediace po česku
Do české kotliny dorazila mediace počátkem devadesátých let. A jak už bylo řečeno, i po více než deseti letech je stále ještě popelkou, která se pořád neměla možnost ukázat v plné kráse. „Lidé tu stále o mediaci mnoho nevědí,“ potvrzuje Helena Stöhrová. Změnit tuto situaci si klade za cíl právě Asociace mediátorů České republiky.
Asociace mediátorů české republiky byla založena v roce 2000, odborníci na mediaci se však v česku začali „rodit“ o nějaký ten rok dříve, když k nám dorazila tato metoda řešení konfliktů zpoza oceánu ze Spojených států, kde má tato technika velkou tradici. Právě američtí odborníci na mediaci tu počátkem devadesátých let vyškolili první české mediátory. Ti pak založili asociaci. „Naším cílem bylo založit instituci, která by šířila mediaci v České republice jako jednu z alternativ řešení konfliktů,“ vysvětluje Tatjana Šišková pohnutky, které vedly k založení Asociace mediátorů České republiky. Snahou Asociace je nastavit v Česku určité profesní standardy pro vykonávání mediace, nastavit kritéria pro certifikaci, vzdělávat a školit mediátory. Tato organizace na sebe vzala roli určitého průkopníka – snaží se zvýšit ponětí veřejnosti o tom, že jsou i jiné způsoby řešení konfliktu než jen soudní spory. „Vznik asociace byl také reakcí na to, že se na internetu začaly objevovat různé nabídky „mediátorů“, které s opravdovou mediací mnoho společného neměly a my jsme měli strach, aby se tu pod označením mediace nezačaly šířit různé pochybné praktiky,“ říká Tatjana Šišková.
Začátky nebyly nijak jednoduché. „My tu teď mluvíme o tom, že mediace je u nás málo známá a že se to pomalu mění. Umíte si to představit někdy před těmi třinácti, čtrnácti lety?“ ptá se Helena Stöhrová. Tehdy začaly spolu s Tatjanou Šiškovou a stejně nastaveným týmem kolegů hledat cestu, jak v tuzemsku s neznámou metodou prorazit – jak s ní seznámit veřejnost a jak začít vytvářet podmínky pro její využití na profesionální bázi. A tak obcházely všechny možné instituce, klepaly na různé dveře a hledaly pro své záměry podporu. Snadné to nebylo. „Měly jsme s Táňou štěstí, že jsme přece jen už dámy v letech, takže nás nevyhodili rovnou,“ vzpomíná dnes už s úsměvem Helena Stöhrová. „A také jsme měly doma pevné rodinné zázemí, které nám tenhle luxus obcházet a ťukat na zavřené dveře umožňovalo,“ dodává.
Kromě obcházení institucí psaly také žádosti o granty, až jejich snaha přinesla ovoce. První podpora přišla ze zahraničí – z Velké Británie a Spojených států. „Dnes už získáváme ale i podporu z veřejných zdrojů u nás – podporuje nás ministerstvo práce a sociálních věcí i pražský magistrát,“ říká Tatjana Šišková.

Dobře vynaložené peníze?
Kromě snah o osvětu a vytvoření standardů mediátorské profese se Asociace mediátorů věnuje i samotnému poskytování služeb mediace. To znamená, že v přízemních prostorách v domě v ulici K Vodojemu se nejen přemýšlí o tom, jak co nejlépe zvýšit povědomí lidí o mediaci a jak zvyšovat celkovou kvalitu profese mediátora, ale také se tu zcela prozaicky hledá řešení „živých“ konfliktů. Tato část činnosti je pro Asociaci mimo jiné také jedním ze zdrojů finančních příjmů – i práce mediátora něco stojí. A stejně jako všechno ostatní – jako je místo jednání, čas jednání a další náležitosti, je i cena předmětem vyjednávání a závisí mimo jiné i na možnostech klienta. „Je nastaven určitý základní poplatek, jakési minimum, které je 300 korun na hodinu pro každou stranu. Podle pravidel a zásad naší asociace by mediátor neměl pracovat za méně než 600 korun na hodinu pro soukromé osoby, pro firmy by měla být hodinová sazba minimálně 1500 korun,“ říká Tatjana Šišková. Tyto minimální sazby platí v rámci standardů nastavených Asociací mediátorů České republiky, u mediátorů, kteří stojí mimo asociaci, závisí ceny zcela na jejich vlastní vůli.
Přestože práce mediátora není na první pohled tak docela levná, využívají ji i lidé, kteří penězi zrovna neoplývají. „Obracejí se na nás i lidé, kteří nejsou v nejlepší finanční situaci a přesto jsou ochotni zaplatit za služby mediátora s tím, že je pro ně lepší zaplatit tuto částku, než prosoudit auto, jako se jim už stalo s advokátem,“ potvrzuje Helena Stöhrová. „Sednout si a snažit se najít dohodu vyjde mnohem levněji, než se soudit. Nehledě k tomu, že získáte i obrovskou úsporu, která se dá dost těžko vyjádřit v penězích, tím, že si ušetříte obrovskou míru stresu a čekání, než se vůbec dá celá soudní mašinérie do pohybu,“ dodává Helena Stöhrová. Toto čekání na to, než se soudní soukolí rozběhne a začne spornou záležitost zpracovávat, přitom vede k další gradaci konfliktu a tím k nárůstu dalších bariér pro nalezení jakéhokoli oboustranně výhodného východiska z krize. „Zatímco lidé čekají na soud, konflikt nečeká, protože má v sobě destruktivní náboj. Tento náboj se dá ale využít i pozitivně,“ říká Helena Stöhrová.

Hladový chleba aneb bez grantů to nejde
Ačkoli by se laikovi mohlo zdát, že mediace může být docela výnosné povolání, přinejmenším v tuzemských podmínkách to zatím neplatí. Jen z mediace by se v Česku zatím nikdo neuživil. „Pokud byste seděl v kanceláři a čekal, že se vám budou lidé hrnout se žádostmi, abyste je zařadil na seznam svých klientů, nedočkal byste se,“ potvrzuje Tatjana Šišková. Nedostatek poptávky však není dán tím, že by mediaci lidé nepotřebovali, ale spíš tím, že o existenci této možnosti často vůbec netuší. „Lidé stále ještě nejsou dostatečně seznámeni s tím, co mediace vlastně je,“ potvrzuje Tatjana Šišková. Ani lidí, kteří se této metodě na profesionální úrovni věnují, není žádné velké množství. „V rámci naší asociace máme asi 35 akreditovaných mediátorů,“ říká Tatjana Šišková.
Ani pro Asociaci mediátorů České republiky tak není aktivní poskytování služeb v oblasti mediace za úplatu hlavním zdrojem příjmů - hlavní část peněz na činnost asociace plyne z různých grantů. „Jsme nezisková organizace a jako taková jsme zcela závislí na grantech a dotacích, část peněz na provoz asociace jde i z příspěvků našich členů a je tu odveden také obrovský kus dobrovolnické práce,“ říká Tatjana Šišková.

Široké obzory
Samozřejmě, i když je mediace velmi úspěšnou metodou řešení konfliktů, není všemocná a některá sezení dohodou nekončí. „Může se stát, že lidé nechtějí řešit svůj spor dál mediací a jdou raději se svým sporem k soudu nebo za jiným arbitrem,“ potvrzuje Tatjana Šišková. „Nikdo netvrdí, že všechny věci jsou mediací zvládnutelné, tak to samozřejmě není. Mediace není vhodná pro každého, je to ale určitá možnost, jak vyřešit konflikt s nesrovnatelně nižšími finančními i energetickými nároky zúčastněných ve srovnání se soudním procesem,“ dodává.
Mediace je v současnosti známá hlavně v oblasti trestně-právní v podobě Probační a mediační služby. „To je státní instituce, která vznikla na základě zákona o probaci a mediaci v roce 2000 a věnuje se specifické oblasti činnosti – sociální práci v trestně-právní oblasti,“ vysvětluje Tatjana Šišková. „Jedná se o specifický typ práce pro specifickou klientelu,“ dodává. Mediace ale může pomoci i jiným lidem, než jen těm, kteří sedí za mřížemi nebo byli propuštěni z výkonu trestu. „Mediace patří do celé řady společenských oblastí – do rodiny, do pracovního prostředí i do oblasti byznysu a také třeba do komunitního života obce,“ říká Tatjana Šišková. Příkladem toho, jak může mediace pomoct při řešení konfliktů v rámci obce jsou instituty smírčích rad, které v některých obcích fungují. „Možná pro vás bude zajímavá informace, že vůbec první smírčí rada vznikla na Praze 5,“ říká Tatjana Šišková. Praha 5 byla v tomto ohledu průkopníkem, nicméně až do dnešních dnů tu tento institut nepřežil. „Každé nové vedení obce smírčí radu vždycky zrušilo, protože pravděpodobně všechno, co dělali jeho předchůdci, potřebovalo korekce,“ krčí rameny Tatjana Šišková. „My jsme vyškolili celou řadu dobrovolníků, kteří chtěli řešit problémy v obci, aby se tu lidé cítili bezpečně a dobře. Když jsme ty lidi školili podruhé a podruhé vysvětlovali zastupitelům, k čemu je to dobré, ještě jsme na to energii měli, ale když na radnici podruhé smírčí radu zrušili, už jsme nějak ztratili motivaci,“ vysvětluje Šišková.
Mediace může pomoct u sporů mezi dvěma firmami, které se hádají o milionové částky, ale i při rodinných neshodách, především při konfliktech, které vznikají při rozvodu manželství. Tady může mediace velmi usnadnit průběh rozvodového řízení, které se samotné musí odehrát před soudem. „Rozvodová mediace zahrnuje obvykle v průměru šest až osm tříhodinových jednání, všechno je ještě dál rozděleno v čase, protože věcí, které si mezi sebou potřebují partneři vypořádat v souvislosti s rozpadem partnerského vztahu bývá víc než dost,“ popisuje Helena Stöhrová. Výsledkem mediačního procesu je dohoda obou partnerů, kterou spolu sepíší a tuto dohodu mohou poté předložit soudu. Na tuto možnost pamatuje i zákon o rodině. „Soudnímu schválení podléhá dohoda v oblasti péče o nezletilé děti, pokud jsou, a o vypořádání společného jmění manželů a uspořádání bytových poměrů po rozvodu,“ upozorňuje Helena Stöhrová. „Pokud lidé předkládají soudu dohodu, kde jsou tyto oblasti již vyřešeny, mají velkou možnost, že tato dohoda bude soudem schválena. To znamená, že pak neprobíhá žádné důkazní řízení a oni tak mají možnost kultivovaně vyřešit svůj rozchod a nastartují změnu v tom smyslu, že už sice nejsou manželé, ale zůstávají rodiči a přáteli,“ dodává.

Není malých konfliktů
Není konflikt jako konflikt – některé se točí kolem záležitostí za miliony, jindy jde o z pohledu nezúčastněného pozorovatele naprosté banality, nad kterými by bylo nejlepší mávnout rukou. „Problém je, že mírou toho, co je nebo není málo, je jen daný člověk, kterého se to týká – pro někoho může být tím, za co se bije, velká zaoceánská loď, pro jiného malá pramička,“ vysvětluje Helena Stöhrová. „Mediátor se od tohohle musí oprostit, pro něj není důležité, jestli mediuje kauzu o velké zaoceánské lodi nebo o malém šlapadle – protože to, co pro člověka stojícího vně sporu může být naprosto triviální, může být pro člověka, který se pře, tou poslední kapkou vedoucí ke zhroucení,“ dodává.

Text: Roman Peterka
Foto: Filip Singer

zpět na články

Mapa stránek | Prohlášení o přístupnosti | Webmaster

Copyright © 2006 Asociace mediátorů České republiky